sobota 26. srpna 2017

O Černé luně, Bubákovi a tanci Dakiní.


Jádro následujícího textu původně nebylo psáno jako článek do blogu. Je souhrnem několika odpovědí v astrologické diskuzní skupině. Vlákno se týkalo spojení Černé luny a ascendentu horoskopu. Na textu je to patrné a čtenářům, kteří se neorientují příliš v astrologických termínech se proto rovnou omlouvám za obtížnější srozumitelnost. Na druhou stranu ale, Černá luna je prvek o který se i při konzultacích lidé zajímají opakovaně. Prvek v astrologii poměrně nový, nicméně už vydatně obtěžkaný množstvím výkladů, přístupů i reakcí. 

Proto jsem se rozhodl následující řádky přenést sem na blog a přidat tak do mozaiky různých interpretací své chápání tohoto tématu. Jedná se tedy o svého druhu "pracovní poznámky", nebo skicu, která ale, jak věřím, může inspirovat. 


Celé povídání, možná trochu tajemně, věnuji Machig Labdrön a společnému tanci černé a bílé Dakini...

.:.   .:.  .:.

Černá luna je jeden z nejsenzitivnějších a také nejobtížněji uchopitelných prvků horoskopu. Už proto je tak populární, i odmítaná - oboje velmi intenzivně. Můžete se o ní dočíst lecos, ale mytologizace je v tomto případě často spíš matoucí. I to je však rovina, která k Černé luně patří. V každém případě se nejedná o izolovaný prvek: ať už se o ní dozvíte cokoli, vždy je třeba uvažovat její souvislost s celým horoskopem. Zejména pak vztah k lunárním uzlům (resp. celému okruhu nodálních domů) i k samotné Luně. Je s nimi přímo provázána (apogeum lunární dráhy).

Jedná se o bod, nikoli hmotné těleso. Symbol, který nás odkazuje "k tomu nejstaršímu" co s námi souvisí a to nejen na osobní rovině, ale i jako pokračování rodových, kmenových a zřejmě i ještě hlubších kolektivně-archetypálních obsahů. Jestli je pojmenujeme pamětí duše, karmou, dědictvím po předcích - zda se jich budeme bát, vysmívat se, fascinovaně zveličovat, záměrně přehlížet a tak dále, je už individuální záležitost. Proto při hovorech o Černí luně vylézá mnohdy i nejeden Bubák (který, jak víme z Harry Pottera, nás utužuje ve schopnosti pohlédnout vlastním strachům do Tváře ). Je to také dobré téma k všemožným hašteřením, "urážkám na cti, řečnickým otázkám a jiným násilnostem", jak praví klasik. Ale i z těch se lze o sobě hodně dozvědět a i tato rovina, jak možná dále uvidíme, do tématu patří.

Je pravda, že Černá luna bývá mnohem výraznější strašák pro muže, než pro ženy. Přesněji řečeno pokud jedny, či druhé zneklidňuje, děje se to v odlišných oblastech. Klíč bych hledal právě v propojení s Lunární úrovní: Černá luna je záležitost prožitková (a navíc pod-vědomá), která jako by se bránila verbalizaci, tedy přesněji: jakémukoli překrucování, přehlížení a "krocení" rozumovým uvažováním, denní - "solární" částí mysli. Čím více je ve hře nátlak, boj a pokusy o její ovládání, tím razantnější je odezva. Jedná se ale o principy, které najdeme v hlubině každého z nás - případné přehrávání té dynamiky, například v partnerstvích, je až zrcadlo výše popsaného.

Co je ale konkrétním obsahem místa, které v horoskopu označujeme jako Černou lunu, je u různých lidí velmi rozdílné. Najdeme tu vytěsněné obsahy vědomí, najdeme zde často i tu bolest, traumata a senzitivitu z nich plynoucí, najdeme motivace, které se vymykají racionalizujícím a konvenčním škatulkám. Najdeme ale také například rodové talenty (několik generací stejné profese, či zaměření). Výraznou pozici Černé luny lze vidět v některých horoskopech předávání zkušenosti z učitele na žáka. Jde o předávání nikoli dílčích vědomostí, nebo jen informací, ale celkového prožitku toho, kam "předávající" došel. Podobné lze někdy vidět v horoskopech silných ženských linií v rodinách (vitální "prababička - generál" - dcera - vnučka, pravnučka atd.). Je to místo, které uchovává a předává, které k nám patří a nedá se nijak ošidit, zavřít do skříně, ani povrchně překrýt jakoukoli osobnostní konstrukcí. Je to také místo, které má svou, velmi specifickou a "prastarou" rovinu moudrosti. Pravda, aby se vůbec vynořila, je většinou třeba se k ní pro-žít a v tomto případě to opravdu není "zadarmo"... 

Nejedná se tedy automaticky o nějaké "prokletí", může to být i dar (ano, často jsou "prokletí" a "dary" značně propletené). Bývá to obtížně čitelné místo horoskopu a vždy záleží nejen na tom, s čím přichází do života člověk, kterého se horoskop týká, ale i na prostředí do kterého přichází a dalších souvislostech. Je s tím třeba zacházet individuálně, ne podle astrologických "kuchařek". A hlavně se, probuch, nenechte děsit předem - úplně stačí, čeho se jednou u své vlastní "Černé luny" dotknete.

Obvykle nelze jednorázově dojít k nějakému rozuzlení - uvidět s čím jsou "nejvzdálenější místa naší duše" propojená, je jen začátek.

A co tedy říci bližšího k dotazu, který předešlé řádky inicioval - otázce o Černé luně na ascendetu osobního horoskopu?

Obecně: prvky, které jsou na ascendentu horoskopu se dotyčný velmi těžko "naučí příkladem". Potřebuje najít jemu vlastní cestu, jak příslušný princip, symbolizovaný např. planetou, integrovat. Proto to trvá déle, pro okolí často nepochopitelně a lze se do toho i kvalitně zamotat. Hledání cest "jak z toho ven" je ale pak něco, co dotyčného zároveň charakteristicky formuje (to jsou ta "prokletí/dary"). 

U Černé luny se přidává ta patálie, že je právě sama "špatně viditelná" a dává o sobě vědět prožitkově. Spojení s ascendetem může mít tu podobu, že dotyčný člověk je jakoby v narkóze, pokud jde o prožívání individuality - viděl jsem horoskopy, kde to bylo o jisté míře "necitlivosti" sám k sobě, ale o to zjitřenějším reagování na vnější impulzy. Nebo naopak to může odkazovat k extrémnější senzitivitě, která se ale zaobírá sama sebou - dotyčný je prožíváním sebe do té míry zahlcen, že na širší okolí už prostě moc místa nezbývá. To mu pak samozřejmě odráží vztahy - nejen partnerské, ale obecně všechny bližší interakce s okolím. Může to ale mít i jiné podoby. U konkrétního člověka je vždy třeba zohlednit celou nativitu, také většinou i horoskopy rodiny a další. 

V pozadí těch různých kombinací se ale objevuje jeden společný podkres: člověk si některé části sebe, které až příliš dobře tuší někde pod povrchem, hnusí. Vnímá je jako nepřípustné. Nemusí je při tom nutně skrývat, může je stejně dobře zveličovat a stavět na odiv. Při tom všem jim ale nedokáže přiznat jejich přirozené místo - přijmout sám sebe. Toto slovní spojení je natolik zprofanované, že se vrtím ho použít, ale pokud nezůstane jen u slov - prostě je to tak.  

Okamžik, kdy si tento přístup dokážeme uvědomit, je klíčem - prvním vyhlédnutím z dlouho budované klece odmítání, směrem ke smíření... To se ale hodně snadno napíše a naopak velmi těžce hledá v prožitku... Známe to z mnoha příběhů, pohádek, bájí, horrorů... Rozumově to pobíráme, umíme rozebrat na součástky, ale ten skutečný vjem, že i "toto jsem já", že "to patří ke mně", že je to část vlastní duše/prožívání, ten se nachází setsakramentsky nesnadno. Vědomí, že ten/ta kdo Ji odmítá, kamenuje, upaluje, vytěsňuje, promítá na druhé, nebo se nechá paralyzovat pocitem provinění, ten/ta je stále tady, je stále k dispozici. Na dosah vlastní ruky, položené doprostřed hrudníku... Pokud toto prožijeme - celým člověkem, můžeme s tím konečně postupně přestat... I tak je ještě velký kus cesty k přijetí, k zahojení, k návratu vytržených částí na jejich místo a tím zároveň k jejich přerodu. Nedá se to obejít sebelepší analýzou, ta jen naznačuje směr. Ale i toto a celá ta cesta, kterou (často do vyčerpání zapření za futra) ujdeme, je dar "Stvořitele" - a teď prosím neslovíčkařme: doplňme si každý to Jméno a obrazy, které se nám vybaví v souvislosti s Celkem, který nás přesahuje a kterého jsme "od věků do věků" nedílnou součástí.  







čtvrtek 25. října 2012

A zase ta Apokalypsa

  Tak jsem zas jednou dostal otázku na prosinec roku 2012. Jestli prý bude alespoň nějaké to zatmění Slunce, nebo se stane ALESPOŇ NĚCO. První odpověď která mi proběhla hlavou byla: To mi řekni ty... ...co se ve tvém (našem, komunitním, společenském...atd.) životě stane v prosinci 2012. A nebyla to pobídka k věštění, resp.přesněji: k hádání a spekulování. Byl to námět k zaměření pozornosti, prostému klidnému obrácení pohledu tím směrem. 

  Čas od času na podobné dotazy říkávám: nejdrastičtější scénář je, že se nestane nic. Žádná vnější katastrofa a všezahlazující ohnivá ruka Boží nám naráz neodebere výsledky toho, co kolem sebe i do sebe trousíme, naši znechucenost „tím marasmem“, kdejakou tu krízi – zametanou pod koberec, nebo naopak zveličovanou jako vnější příčinu všeho utrpení, ev.urputně řešenou vytloukáním klínu klínem. Vlastně stačí jen hyperaktivita, která nám umožňuje se zdařile nezastavit a snad proboha si neudělat prostor protcítit a nahlédnout sami sebe a svůj život. To by se nám taky mohlo stát, že na dotaz „co se stane“ uvidíme ne jednu, ale hned celý balík dost jasných odpovědí. 

  Ono když přijde taková apokalypsa, to je přece úplná pohoda! Znáte to: přiletí nějaký ten asteroid, hrcne do Země až se všem sevřou chodidla v pěstě, změní se póly a všude je ta slavná globálni katastrofa. Nebo sluneční oheň projde oslabenou atmosférou, pohlcuje za mohutného jasu vše co potká, symfonická hudba hraje a Nicolas Cage objímá svou rodinu v upřímném přijetí nevyhnutelného. No a kdo to přežije, tak vcelku ví co má dělat – najít si nějakou tu jeskyni, sehnat kus žvance a teplé prádlo na zimu, pokud by snad místo ohně dovalila další globální doba ledová.

  A teď to porovnejte s variantou, že se ráno probudíte, cestou do práce se na vás zubí stejné reklamní, neb nedejbože volební, poutače a ty kyblíky hnoje na zahrádce se během noci samy nevyvezly a zůstanou tam tak dlouho, dokud je svýma rukama neodvezete kolečkem. Na vývoz žumpy si sice objednáte pana Voňavku s jeho autem, ale to vás bude pochopitelně něco stát. Jo, to je pak teprve katastrofa! ;-)

  Tak co tedy s tím blížícím se zimním slunovratem, pokud náhodou skutečně nebudete nahánět volnou jeskyni? Vratislav Žižka radil kdysi člověku s těžce nemocnou manželkou: „Udělejte ženě ty nejkrásnější vánoce jaké zažila.“ Řekl bych, že tudy by to šlo. Pokud vás téma 2012 nenechává v klidu, můžete se v první řadě podívat sami v sobě na to proč. Odráží váš strach? Nejistotu? Toužíte po radikání změně – pokud ano, čeho přesně? Co vám to říká o vašem vlastním životním příběhu jak jste ho psali do dneška. A jaké vedou cesty/možnosti dál? 

  A kdyby skutečně bylo to slunovratné datum „finální kolaudační uzávěrka“ - co chcete udělat s časem který zbývá? S kým ho chcete prožít? Co snad zbývá dokončit, uzavřít? A co ještě udělat? Čemu a komu vůbec chcete dávat svou pozornost a energii, když je „konec na dohled“? Nestarším, nebojte se - „konec“ je vždycky na dohled, aneb jak praví jedna má oblíbená filmová postava: „Každá smrt je jistá“. Cvičení na podobný průběžný přehled najdeme v praxích různých duchovních tradic, ano i v našich místních (vřele k doporučení jsou např.verze od Anthony de Mella). Též se nám občas stane, že nám „ostrou verzi“ takové praxe uštědří život sám a to se pak rychle a zřetelně oddělí podstatné od nepodstatného, šidítka vědomí od důležitých hodnot a obvykle nám už pak nikdo nemusí radit, jak využít svůj čas a kam chceme dál směřovat. Potom i při troše pozornosti jasně vidíme „co se stane“. Alespoň do té míry, abychom se mohli orientovat a žít. No ano, občas nám do toho zavítá nějaké to Boží kladivo, Sudaršana čakra, či podobná atrakce. Boží mlýny se otáčí. Ale pokud tu nejsme první den, tak s tím se prostě vyplatí počítat. Požehnání je, pokud zárověň dokážete věřit, že ten Větší Život kterého jsme součástí, „ví co dělá“.    


  Slunce vstoupilo do Štíra, blíží se Dušičky (či pro některé jiné kluby Samhain), minulé a budoucí se prolíná. Někdy snad jako přízraky mrtvých, jindy jako tok života: skrze kořeny od životů, které máme za zády, až k nám. A skrze nás dál k těm, kteří přijdou po nás. 

„Stále jsou naši mrtví s námi a vlastně nikdy nejsme sami / A přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny / Tváře jakoby vymazané, a přece se jen poznáváme“, vybavují se Skácelovy verše, listí padá a barvy postupně mizí do vlhké šedi... 

  A v dohlednu nedalekém už je tušit zimní slunovrat, zrození Světla a počátek dalšího, nejprve nepostřehnutelného, přibývání délky dne. Vezměte sebou to cenné a důležité, co pro sebe tyto dny naleznete. Ostatní nechte s podzimem odplynout, pokud je to již pro další cykly ukončené. 

  A udělejme svým blízkým ty nejkrásnější vánoce. No, pro všechny případy s tím možná ani nečekejme do prosince. Kdo ví, co bude zítra ráno. ;-)




pátek 19. října 2012

Obzory


Často při astrologických rozhovorech říkávám: „Běžte po ránu na kopec a dýchejte prostor při východu Slunce.“ Stejně tak je výhodné věnovat čas utišení a přeladění energie i vědomí při Slunci zapadajícím. Forma může být rozličná, od naprosto jednoduché a intuitivní, až po propracované praxe tradice, se kterou rezonujete. Zkušenost je to skutečně prastará, kolektivní, „nadklubová“ a rozumíme jí všichni. I beze slov, symbolů a konkrétností, které až následně přidáváme podle jazyka a prostředí kde žijeme. Zkušenost rozjasňování a stmívání oblohy, prvního paprsku Slunce i posledního zavlnění zapadajícího oranžového kotouče. Nádech a rozezvučení, ještě než se Sluneční kotouč objeví na východní straně a hluboké ticho - chladivý výdech, chvíli po jeho zmizení za západním obzorem. Být při tom, v konkrétním čase a prostoru, seřizuje naše vnitřní hodiny a skrze pozornost, emoce i fyzickou přítomnost nás kompletně vrací – může vracet – z vytrženosti našich virtuálních časování.


„Pravý sluneční čas“ - odvozený od skutečné délky světla a tmy, pulsující v našich končinách v ročních dobách, je základním prvkem přítomným v krajinných chrámech, na posvátných místech Země, i ve vědomí pozorujícího. Mimochodem, když v horoskopu rozděleném na dvanáct interpretačních přihrádek dle Placida čteme význam domů – vlastně se díváme na rozdělený celek právě tohoto „slunečního dechu“. V režimu pozornosti k tomto času se výhodně pracuje s vnímáním energií v krajině/přírodě, stejně jako např. s orgánovými hodinami nebo cykly dechu.


Pro starověké pozorovatele byl Vesmírný celek - od kamenů posvátného místa až po ještě zahlédnutelné, či už jen tušené hvězdy – živý, vědomý a obvykle hierarchický. To jsou prvky, které lze najít v modlitbách a vzýváních rozličných kultur. Často se opakují podobné principy:

  • samo uvědomění, zastavení a vymezení si času při střídání dne a noci seřizuje, jak už bylo zmíněno výše, vnitřní hodiny. Vrací lidskou zkušenost do vědomého souběhu s dechem místa, kde dotyčný žije (kdo by chtěl praxi podrobnější, může zkusit začlenit do svého dne pozornost k jednotlivým dvanáctinám tohoto cyklu – tedy k okamžikům kdy vaše v esoterickém obchodě zakoupené tattvické hodiny ukazují vystřídání všech prvků, neb váš monitor Slunce na hrotech Placidovských domů. Ve svéprávnějších případech můžete zkusit tyto punkty přímo vyciťovat).
  • Vědomí je výhodné obrátit „k Tvůrci toho všeho“, či „Zdroji Života“. Můžete užít konkrétní Jméno, pokud je to volačka, kterou na kosmickém telefonu běžně vytáčíte. Můžete ale také zkusit jít „za Jméno“, i za podobu Slunce, kterou právě vnímáte. Tradiční systémy vždy oslovují buď přímo Slunce, nebo princip, který reprezentuje. Pokud by pro vás pojmy a formálnosti byly zavádějíci od přímého prožitku, prostě jen dýchejte a vnímejte souběh svého dechu a všeho co se ve vás děje s tím, co se právě děje na obloze/ v prostoru.
  • Pokud chcete praxi zintenzivnit, přidejte buď nějakou variantu jednoduchého fyzického pozdravu, např. "buddhistické" poklony, nebo některé jógové sestavy Surja namaskáru – Pozdravu Slunci. Jste-li stiženi astrologickou praxí a je-li pro Vás tím pádem čitelná symbolika dvanácky, lze užít variantu namaskáru o dvanácti fázích (ke kterým existují samozřejmě tradiční oslovení – mantry a pokud Váš sanskrt už není to, co býval, vyhoví mysli dobře i české ekvivalenty. Stejně tak ale můžete cvičení podložit např. naladěním na dvanáct energií solárního zodiaku a pak si tělem, dechem a zážitkem prohlédnout, co že to dělá). Proces, který v tu chvíli cvičíme, je pak žitou  variantou zodiakálního schématu, nad kterým při různých příležitostech mudrujeme svými interpretacemi. ;-)
  • Chcete-li, věnujte pozornost i tomu, že svou přítomností, vnímáním i cvičením tyto okamžiky aktivně - právě tady a teď – spolu-vytáříte. Současně tvoříte své naladění pro přítomný den, či noc. Vaše prožívání je součástí většího tvurčího celku - dopřejte si proto i čas na vnímání jeho uspořádání a svého místa v něm.


A svou přímou zkušenost (ne od ní druhotně odvozené koncepty) pak nechte trvat během dne i noci, vhodně si ji připomínejte, či aktualizujte. Doplňte svými postupy tak jak potřebujete a můžete se těšit proměnami i možná nečekanými vhledy a souvislostmi. Je to možnost jak obohatit své vědomí, modlitbu, meditaci, i např. praxi horoskopie, o některé zdroje, ze kterých vzešly.






pátek 12. října 2012

Posvátné kruhy

Mandala je v tradičním pojetí obrazem uspořádání našeho vidění Světa a kosmologie, kterou k tomu používáme - kolem symbolu, významu, archetypu (resp. jeho obrazu), který stavíme do Středu své životní zkušenosti. Mandala je symbolem i nástrojem pozornosti k tomuto Středu. Nástrojem, který nám usnadňuje intergrovat prvky svého Světa do jednoho celku a tuto zkušenost vyjádřit, sdílet prostřednictvím obrazu, objektu, posvátného kruhu, kam můžeme vědomím i fyzicky vstupovat ve chvílích, kdy se obracíme k Posvátnu. 

Mandala je prostor, kde se setkáváme sami se sebou, svým pramenem a s svými reakcemi na základní a pro nás nepřehlédnutelné zkušenosti. Posvátný kruh bývá rituálně vytvářen a "oživován", což je proces probíhající současně v mysli tvůrce i fyzickém prostoru, ve kterém objekt či obraz posvátného kruhu vzniká. Vždy po předchozí přípravě, uklidnění, očistě a v úctě k onomu Středu všech věcí, jehož přítomnost si tvorbou mandaly silněji přivoláváme do svého vnímání a zkušenosti. 

Přítomnost archetypu Mandaly v životě je sama o sobě léčivá, nezávisle na konkrétních formách a obrazech, které pro nás na sebe bere. Posvátné kruhy se často používají pro zobrazení a integraci zkušenosti jak prostorové, tak časové. Ve stejných částech kruhu nacházíme symboly kvalit, např. "živlů", stejně jako přiřazení obdobím dne a noci, částem roku, či lidského života. Jednotlivé strany mají obvykle své strážce, božstva a další atributy, dle tradic, ze kterých vycházejí.

Posvátné kruhy jsou stejně nástrojem pro meditační usebrání, jako prostorem pro sdílení. Jsou nástrojem léčení a hledání odpovědí, stejně jako možností a výrazem vděčnosti a pokory před zdrojem Života, který navzdory všem svým "pracovním koncepcím" mysli nikdy nebudeme mít pod kontrolou, ale který žijeme, dýcháme a komunikujeme - spoluvytváříme. 

Možnosti stejného využití nabízí i mandaly astrologické, od okamžiku kdy se v horoskopii začalo užívat kruhového zobrazení. Samo toto zobrazení usnadňuje integraci jednotlivin, vybízí k překročení škatulek a oddělování prvků v kuchařkovitém používání. Otevírá možnost zkušenosti celé mandaly - horoskopu, vztahující se ke konkrétnímu člověku, lidem, událostem - resp. opět jejich obrazu v myslích, nahlížejících do pradávného soukolí Božích mlýnů. 

Nemusíte tedy, pokud Vás to inspiruje, zůstávát u přehledů, co že znamená Váš Merkur, jak reaguje Vaše Venuše a ke komu se hodíte když "jste ten Kozoroh" (Což je samo o sobě nesnadné mystérium, neboť jak praví jistá mantická klasika: "Kozoroh nikdy nechce říct, co je za znamení";-). To vše máte jistě k dispozici, stejně jako různé strojové a internetové interpretace, či pár větiček v novinách, které nicméně stále zůstávají v rovině velmi obecného a velmi, velmi přibližného škatulkování.

Potenciální přítomnost posvátného kruhu v obrazu horoskopu může inspirovat i k jinému uchopení:

- zkuste se chvíli dívat na uspořádání celého kruhu a doplňte si dle znamení, roční období, kdy jednotlivé prvky každý rok potkáváte. Možná uvidíte "své jaro", či "svůj podzim", možná zaslechnete témata, která se Vám vynořují v zimních měsících, či prolínají Vaše letní dny.

- stejně můžete zkusit číst dělení na domy, jako svůj vlastní vzorec, či partituru rezonující s částmi dne a noci. Nehledejte příručkové popisy, dívejte se na vlastní zkušenost a viděné nechte v kruhu uspořádávat do obrazců - souvislostí a vztahů.

- zkuste si představit planety v kruhu jako společenství sedící kolem ohně - či jakéhokoli jiného symbolu Středu. Nechte je vyprávět, vzájemně na sebe reagovat a průběžně pozorností přepínejte mezi částmi a Celkem, ke kterému patří. Snad se Vám v souvislosti s jednotlivými planetami (a dalšími prvky) vybaví živí lidé, či situace, které Vám jejich kvality odrážejí. Možná najdete části životního příběhu, které s nimi rezonují. Období, kdy Vás to či ono téma, symbolizované planetami, provázelo životem.

- pozorujte Lunu, jak prochází každý měsíc celým kruhem, pozorujte jak vnímáte "rozeznívání" jeho částí. A až se Vám spojitosti začnou vynořovat, zavřete počítač a vyjděte si právě zvolené téma prohlédnout za přítomnosti skutečné Luny na obloze... 


Až tam budete stát pod nočním nebem, pozorovat východ, či západ Slunce, nebo zdravit některou planetu na nočním nebi, uvědomte si na chvíli Zemi pod vašima nohama, prostor i čas ve kterém se nacházíte, svůj dech, okolní zvuky a další vjemy.. A chcete-li, věnujte pozornost mandale - kruhu posvátného časoprostoru, kterého jsme součástí. Nejen na papíře a v obrázcích astrologických značek, ale tady a teď, svým tělem, svým vědomím, svou pozorností, svým životem... Prohlédněte si, jak váš kruh vypadá, kdo a co ho tvoří a spočiňte s tím vším na pár okamžiků v jeho Středu... 


Kéž je to pro Vás léčivý, posvátný a inspirovaný čas.  







čtvrtek 14. dubna 2011

Vzpomínka na Vratislava Jana Žižku

Motto: „Na UMPRUM při cestě ze schodů jsem žáky zarazil a říkám jim: Ticho, za rohem stojí duch profesora Muziky a usmívá se... ...komu z vás teď nepřeběhlo příjemné mrazení po zádech, nemá tady na škole co dělat.“


  
Vratislav Jan Žižka se narodil v roce 1926, za noční bouřky pod staroslavnou Budčí. Akademický malíř, historik, učitel, proutkař a jeden z nejvýznamnějších českých astrologů, žák Emanuela Šimandla. 

Půlnoční Slunce ve znamení Raka a Luna ve Štíru, se silným vztahem k Saturnu, naznačují obrovskou míru senzitivity kterou dostal do vínku. Citlivosti k času a jeho otiskům, vyjádřené mnohaletým studiem historie  a dějin umění, účastí na archeologických výzkumech. Téměř by se chtělo říci: citlivosti k Duši Času. K oněm vlnám obrazů a prožitků, které nejsou přímo do času vevázané a zdají se člověku, jako by žily kdesi „na věčnosti“, ale které do našeho světa vstupují v konkrétních podobách, atmosférách doby, uměleckých dílech, našich touhách a snech, ve vyprávěních která už dávno ztrácejí obrysy „doložitelné reality“, ale s čímsi v nás hluboce rezonují.

Tak jako Emanuel Šimandl jeho, učil i on své žáky ctít a oslovovat génia loci - ducha místa, nacházet si svůj živý vztah k hodnotám ze kterých vyrůstáme a které cítíme jako své zdroje. Uchovávat hodnotu kořenů. Zdravil Lunu i Jupiter z okna své kuchyně, vždy když se některá planeta vyhoupla nad střechu starého domu pod Petřínem. Vzpomínal často na Joachima Barranda i Nerudu, kteří byli oba s tímto domem spojeni.

Kdybych teď tady v kuchyni vyvrtal díru do podlahy a šťouchnul dlouhým drátem dvě stě let zpátky, ozvalo by se jauu, protože v bytě pod námi by seděl Joachim Barrande.“

Cítil návaznost. Vnímal odkaz tvůrčích myslí těch, kteří kráčeli před ním. Cítil tuto návaznost jako současnou, přítomnou v „teď“. Zdroj inspirace pro tvorbu: grafiku, psané slovo, poezii i horoskop, o kterém často říkával že je obdobou partitury hudebníka. Že vyžaduje nejen schopnost přečíst, ale i talent a cit k interpretaci. A stejně jako pro hudebníky, připomínal i astrologům že: „Kdo chce vědět, musí se učit. Kdo chce UMĚT, musí CVIČIT!“, a vyprávěl, jak s ním E. Šimandl procvičoval „morinovské čtení“ horoskopu a jak při tom vyžadoval charakteristiky planet ve velmi rychlém časovém sledu. Cvičení soustředěni a rutinního zažití základní astrologické abecedy.

V jeho bytě jste při troše štěstí mohli potkat Komenského, Rembrandta, Jana Van Eycka. Jana Husa na Gentském oltáři, i Prahu v pozadí některých Eyckových obrazů. Blízká Kampa ožívala v jeho vyprávěních vzpomínkami na Vladimíra Holana, Dobrovského i Jana Wericha.

Wericha jsem jednou potkal ráno na liduprázdných schodech Karlova mostu. Venčil psa. Měl jsem sebou fotoaparát a tak jsem se ho ptal zda smím fotit. Udělal mi na schodech pózu, pak ukázal na psa a říká: To býval hrozně velkej pes, ale tak sraženýho mi ho vrátili z parní prádelny.

Pod staroměstskou mosteckou věží jste ho mohli donedávna potkat v podvečerech rovnodennosti a letního slunovratu. Chodil sledovat západ slunce za kněžištěm svatovítské katedrály. Ten západ, o letním slunovratu , na který před lety sám upozornil když se spolu s dalšími zabýval astronomickou i heraldickou symbolikou mostecké věže. Říkával, že ty podvečery vnímal podobně jako mši. Miloval „Pražsko“ a dýchal s okouzlením jeho atmosféru kdykoli k tomu měl příležitost. Nezevšednělo mu. Naopak v jeho společnosti ožívalo a i to uměl přenést na své přátele a žáky. Inspirovat, naučit vidět, otevřít se obsahům „větší duše“, jak by se dnes řeklo. Nepřehlížet prostředí, ve kterém se nacházíme. Nejen to viditelné a snadno pojmenovatelné, ale i to skryté, hlubinné části nás samých.

Když po dvou hodinách na lavičce u Vltavy ukládal do aktovky reprodukce Eycka a tisky horoskopů, najednou se zastavil: „Podívejte, právě začaly hořet lucerny.“ Slunce už zapadlo, trochu se ochladilo a podvečerní Praha se začala rozsvěcet. „Sedíme tu už dlouho a ještě jsme dnes neřekli nahlas to nejdůležitější: To je krása!“


Vratislav Jan Žižka odešel na jaře 2011, několik týdnů před velikonocemi. I pro poslední rovnodennost, slunovrat, advent a vánoce psal verše. Ronda, ke kterým pak v počítači dělal ilustrace a rozesílal je svým blízkým. Uranský 84ti letý cyklus se uzavřel. Tvůrčí život, naplněný neúnavným hledáním toho lepšího v lidech. Hodnot, na které stojí za to navazovat. Inspirací a nadějí, že i přes všechen balast „současného světa“ , který by snad občas sváděl k pesimismu , je odkud čerpat.

Schopnost stále nového úžasu pod hvězdnou oblohou, to je Boží milost.



Až půjdete někdy večer po Karlově mostě a rozsvítí se lucerny, či až přijdete na Kampě k malému okénku ve zdi, zůstaňte tiše...

…možná bude někde poblíž stát Vratislav Jan Žižka a usmívat se.



V Praze 14.4.2011
S úctou a vděčností.


neděle 30. srpna 2009

Podvečer v Zákolanech



Bylo tam všude zlatě před-podzimní Ticho. Budeč v podvečerním světle nízko kloněného slunce, otevřená branka k rotundě a nikde ani noha. Lípy kolem zdi rámovaly větvemi nebe a připomínaly kresby Vratislava Žižky. Nad nimi, v rychle ubývajícím dni, dorůstala luna. Tráva prostupuje obrysy románských zdi. Rostou v ní bodláky a pozdní třezalky. Podél cesty, co se vzdušnou čarou stáčí k Řípu, se první stromy začínají barvit do žluta. Ticho ...

Co se dá napsat o takovém místě a čase? Nejpřirozenejší pohyb je být tam, rozhlédnout se kolem, dýchat atmosféru. Nechat působit jedinečnost chvíle, uložit ji jako „léčivý obraz“ v sobě. Obrazy, slova a souvztažnosti nacházíme a vnímáme každý „ty své“.. i když se snad občas mohou potkávat, reagovat spolu, mísit se v tyglíku komunikace, být soputníky ve velkém prostoru lidské představivosti.


Posvátné místo je takový prostor, který pro posvátno vydělíme. Jedno zda vně, nebo uvnitř, nebo možná lépe: uvnitř i vně …( Klasik k tomu říká: "Netkádaš šmach". A naše babičky říkávaly česky: "Posvěť se Jméno Tvé") 


Posvátné (stejně jako např.“krásné“) je to, čemu posvátný rozměr dá vědomí člověka, když posvátno vnímá. Už proto má mnoho podob, proto – jak též praví klasik: „stává se tím, čím se (dotyčnému) stává.“ ( Ten klasik, vlastně je to archetyp všech klasiků, říká doslova: „Ehjeh ašer ehjeh“, jsem který jsem / budu čím budu … ) 


Prastarý mluvící obzor nad Budčí, je z těch, kde se přítomnost posváného „zjevuje snáze“. Je to ale poutník - v tom čase na konci léta - který to dění spojí se svou pozorností, nebo je nechá nepovšimnuto. Je to poutník, kdo může svým pohledem otevřít chrám, zanechat v něm cosi ze svého okouzlení a díky času v něm stráveném, kráčet dál bohatší o světlo srpnového podvečera.