Podvečer v Zákolanech

Bylo tam všude zlatě před-podzimní Ticho. Budeč v podvečerním světle nízko kloněného slunce, otevřená branka k rotundě a nikde ani noha. Lípy kolem zdi rámovaly větvemi nebe a připomínaly kresby Vratislava Žižky. Nad nimi, v rychle ubývajícím dni, dorůstala luna. Tráva prostupuje obrysy románských zdi. Rostou v ní bodláky a pozdní třezalky. Podél cesty, co se vzdušnou čarou stáčí k Řípu, se první stromy začínají barvit do žluta. Ticho ...

Co se dá napsat o takovém místě a čase? Nejpřirozenější pohyb je být tam, rozhlédnout se kolem, dýchat atmosféru. Nechat působit jedinečnost chvíle, uložit ji jako „léčivý obraz“ v sobě. Obrazy, slova a souvztažnosti nacházíme a vnímáme každý „ty své“.. i když se snad občas mohou potkávat, reagovat spolu, mísit se v tyglíku komunikace, být souputníky ve velkém prostoru lidské představivosti.

Posvátné místo je takový prostor, který pro posvátno vydělíme. Jedno zda vně, nebo uvnitř, nebo možná lépe: uvnitř i vně …( Klasik k tomu říká: "Netkádaš šmach". A naše babičky říkávaly česky: "Posvěť se Jméno Tvé") 

Posvátné (stejně jako např.“krásné“) je to, čemu posvátný rozměr dá vědomí člověka, když posvátno vnímá. Už proto má mnoho podob, proto – jak též praví klasik: „stává se tím, čím se (dotyčnému) stává.“ ( Ten klasik, vlastně je to archetyp všech klasiků, říká doslova: „Ehjeh ašer ehjeh“, jsem který jsem / budu čím budu … ) 

Prastarý mluvící obzor nad Budčí, je z těch, kde se přítomnost posváného „zjevuje snáze“. Je to ale poutník - v tom čase na konci léta - který to dění spojí se svou pozorností, nebo je nechá nepovšimnuto. Je to poutník, kdo může svým pohledem otevřít chrám, zanechat v něm cosi ze svého okouzlení a díky času v něm stráveném, kráčet dál bohatší o světlo srpnového podvečera.